ROZHOVOR: Taneční soubor Velen slaví 75 let. O jeho začátcích i slávě s Jiřinou Horákovou

Ilustrační foto
Autor: Zpravodaj města Blanska

Jiřina Horáková spojila už od dětství svůj život s tancem. Po několik desetiletí působila ve Folklórním souboru Velen.Postupně se stala nejen jeho vedoucí, ale i choreografkou a neúnavnou propagátorkou lidových tradic.V rozhovoru vzpomíná na začátky souboru, který letos slaví 75. výročí.

Jaké byly začátky folklórního souboru Velen v Boskovicích?

Historie souboru sahá až do roku 1951, kdy paní profesorka Marie Bečvářová založila taneční soubor při Střední pedagogické škole v Boskovicích. Soubor měl díky podpoře tehdejšího vedení školy velmi dobré podmínky. Prvními členy souboru se stala děvčata z pedagogické školy a chlapci většinou z gymnázia. O tanečníky v té době rozhodně nebyla nouze.

Já si pamatuji, že jsem se souborem poprvé setkala už jako tříletá. Vzpomínám na jejich vystoupení na boskovickém zámku. Dodnes vidím, jak děvčata nastupovala a chlapci tančili. Už tehdy mě jejich tanec okouzlil.

Jak jste se dostala k tanci vy?

Od malička jsem měla velmi kladný vztah k pohybu. Od čtyř let jsem chodila do baletu, na náměstí pod Záložnou byla tehdy hudební škola. V krásném tanečním sále se zrcadly nás vedla bývalá primabalerína Národního divadla v Brně.

Trávila jsem tam spoustu času, na lekcích mě nechávali i se staršími žáky a já si to moc užívala. Balet mi dal pevné základy – držení těla i celkovou kulturu pohybu. To jsem později zúročila v tanečním souboru.

V patnácti letech, v roce 1965, jsem nastoupila na pedagogickou školu a brzy jsem začala tancovat v souboru. I když jsem tehdy neměla žádnou průpravu, zvládla jsem to. Později jsem s paní profesorkou Bečvářovou spolupracovala i při vedení začátečníků. Když občas paní profesorka nemohla, zaskočila jsem za ni i při vedení zkoušek.

Kdy jste převzala vedení souboru?

Po vážném onemocnění paní profesorky v roce 1973 se situace změnila. V souboru tenkrát tančilo mnoho tanečníků, měli jsme i deset párů a o tance býval mimořádný zájem.

Paní profesorce Bečvářové vypomáhala korepetitorka Marie Bednářová, která za mě už chodívala velmi nepravidelně.

Já už v té době pracovala v mateřské škole v Lipůvce. Tehdy soubor přišel i o korepetitorku a já jsem postupně převzala vedení. Situace tehdy nebyla jednoduchá, protože jsem neměla žádné materiály ani noty, vycházela jsem jen z toho, co jsem si pamatovala.

Zkoušky probíhaly tak, že jsem tanečníky kroky učila a zároveň zpívala všechny tance. Mezitím jsem vymýšlela nové choreograȁe – první větší choreograȁí bylo pásmo Řemeslníci. Pedagogická škola postupně ztrácela o soubor zájem, a vstříc nám vyšel Sdružený klub pracujících (SKP).

Zde však byl větší důraz kladen na dechovku a symfonický orchestr, proto jsme se zařizovali, jak to jen šlo. Pamatuji si, že občas u nás před nebo po vystoupeních spávalo i jedenáct dětí, které se neměly jak dostat domů a na internátě neměly dozor. Zlom nastal od roku 1972, kdy s námi začal spolupracovat profesor pedagogické školy Alois Čada. Výborný muzikant, který založil lidovou muziku Lojzinku, složenou ze svých žákyň, což bylo opravdu ojedinělé. Začal se seznamovat s drahanským folklorem a spolupracoval se mnou na všech nových tancích, pro které skládal hudbu.

Bez toho by soubor nemohl existovat. Všechny mé tance se tančí dodnes.

Odkud jste čerpala inspiraci k vymýšlení tanců?

Opírala jsem se o dostupné materiály, které jsem si posháněla – například Boskovický zpěvníček nebo materiály od Božky Veselé z Kořence, která sbírala písničky i tance. Dále jsem čerpala od pracovnice etnograȁckého ústavu Zdeňky Jelínkové. Základ byl, že muzika musí mít 32 taktů a zbytek se musel vymyslet a choreograȁcky upravit. Dbala jsem na to, aby si choreograȁe zachovávaly horácký charakter – například typické kroky jako třasák nebo šlapák.

Soubor v té době vystupoval i v zahraničí.

Ano, mezi lety 1966–1987 absolvoval soubor řadu úspěšných vystoupení nejen v České republice, ale i ve Francii, Maďarsku, Bulharsku či Rakousku. Byla to krásná léta plná práce i radosti.

Jak se soubor vyvíjel dál?

Pořád se děly nějaké změny. Pamatuji na rok 1973, kdy nám chlapci odcházeli na vojnu a soubor náhle neměl dost tanečníků. Obcházela jsem proto střední školy a snažila se kluky pro soubor získat. Úspěch jsme našli na zemědělském učilišti, kam přicházeli mladíci z jižní Moravy, kterým byl folklor blízký. Každoročně probíhal nábor – přišlo i patnáct či dvacet zájemců, někteří si tanec vyzkoušeli a postupně zůstávalo několik těch, kteří se stali pevnou součástí souboru.

V roce 1987 jsem odešla na mateřskou dovolenou. V roce 1991 převzala vedení moje bývalá šikovná tanečnice Marie Bušová, která začala spolupracovat s Antonínem Pittnerem. Já s nimi tvořila zejména choreograȁe. Znovu jsem začala do souboru pravidelně docházet v roce 2011, kdy se připravovalo 60. výročí souboru. Chodila jsem tam ještě několik let s tím, že už budu končit, pak přišlo 65. výročí, na které jsem také připravovala program.

A na oslavách 70. výročí jsem si nakonec i zatančila na podiu. Dnes už kvůli zdravotním potížím netančím, ale stále vedu mladší tanečníky a taneční rozcvičky. Soubor má výbornou úroveň a věřím, že bude dál pokračovat.

Jak se změnila práce se souborem v průběhu let?

Dříve bylo samozřejmé, že všichni chodili pravidelně – nebyla omluva, pokud jste nebyli nemocní. Dnes mají děti i dospělí více možností vyžití, je jiná doba. I když tanečníci z našeho souboru jsou perfektní, pokud nebudou všichni chodit na zkoušku, nelze program dotáhnout do plné podoby. S tím se těžko smiřuji, dříve neexistovalo, aby někdo nepřišel. Na druhou stranu mě těší, že soubor má dnes výbornou úroveň, skvělý kolektiv a přátelskou atmosféru.

Co pro vás soubor znamenal?

Byla to moje celoživotní radost a poslání. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budu soubor vést, chtěla jsem hlavně tančit. Moc mě těší, že jsem mohla předat lásku k pohybu tolika mladým lidem, kteří souborem prošli.