Přečtěte si příběh Letovického Jarošova mlýna ve Zboňku

Ilustrační foto
Autor: Jiří Komárek, Wikipedia

Jarošův mlýn ve Zboňku je posledním mlýnem na toku řeky Svitavy na území dnešního města Letovice. Kdy byl mlýn vybudován, není známo. Připomíná se roku 1562, kdy se Jarošovi usadili ve Zboňku. Provozování mlýna rodinou Jarošových se uvádí k roku 1742. Po výstavbě železnice a zahájení provozu na ní 1. ledna 1849 došlo ve Zboňku v roce 1861 k požáru od jiskry z lokomotivy, kterému podlehly domy nacházející se od trati po pravý břeh řeky Svitavy, včetně mlýna. Mlýn byl obnoven v roce 1863, jak uvádí letopočet na sýpce. Mlýn měl pět vodních kol na tzv. spodní vodu.

Do mlýna dojížděli mlít sedláci z širokého okolí. Pokud přijížděli z větší dáli, Tasovic, Roseče, Kunštátu, Šebetova, Drválovic, Vísek, Lipůvky, Milonic, mnohdy ve Zboňku přespávali nebo, než bylo semleto, navštívili místní hospodu. Proto u mlýna byla konírna, zvaná maštálka, kde mohli sedláci ustájit tažná zvířata. Ve mlýně mívali až tři páry vlastních koní. Konírna byla zbořena v roce 1965. U mlýna byla i pila – katr (rámová pila) ve dřevěné stavbě, postavené v roce 1910.

Prvním starostou ve Zboňku se v roce 1850 stal mlynář Jan Jaroš. Jarošové vykonávali post starosty až do časů první republiky. Bývali i velmi veřejně činní.

V roce 1912 započala výstavba elektrárny. Elektrárna, jedno z časných energetických děl na Moravě, byla zprovozněna roku 1914. Dodávala elektřinu obyvatelům Zboňku a od roku 1916 dalším obcím, Svitávce, Sebranicím, Kunštátu, Nýrovu, Boskovicím a dalším. Generátor elektrárny poháněla Francisova turbína. V seznamu vodních děl k r. 1930 se uvádí, že turbína s průtokem 2 500 l/s, spádem 3,8 m, měla vodní výkon 93,2 kW a generátor výkon 45 kW elektrické energie. K výrobě elektřiny byl v roce 1914 pořízen i 80 kW dieselelektrický agregát. V roce 1919 byl agregát přestěhován do nové budovy elektrárny a přibyl k němu nově zakoupený 120 kW agregát. V roce 1929 byla vystavěna nová budova pro třetí 200 kW agregát. Elektrická energie byla rozváděna vlastní sítí, nejdále až do Jevíčka. V polovině 20. let si Jarošovi pořídili automobil, první ve Zboňku. Ve mlýně se obilí mlelo až do roku 1924.

V roce 1942 Ludvík Jaroš postavil místo dřevěné pily zděnou stavbu. Katr zůstal původní, aby jej měly nahradit dva nové, od firmy Jandl. Byl nainstalován jen menší. Větší zůstal nesmontovaný v domě Ludvíka Jaroše. Pila byla k 1. lednu 1952 znárodněna a pan Jaroš byl souzen za zatajování majetku před znárodněním. Nenamontovaný katr mu byl zabaven. V roce 1952 byla znárodněna i dieselelektrická elektrárna, aby pro ni rok 1956 znamenal konec. Dvě soustrojí byla palicemi rozbita a třetí odvezeno do Hulína. Budovy i zemědělské stroje Jarošových využívalo místní Jednotné zemědělské družstvo. Vodní elektrárnu provozovala Jihomoravská energetika.

Po politických změnách v roce 1989 byl majetek rodině Jarošových navrácen. Byla modernizována pilařská výroba, původní dva katry nahradil v roce 1993 katr SR-65 od firmy KPS Moravské Budějovice. Vodní elektrárna byla v roce 1998 osazena novou automaticky řízenou Kaplanovou turbínou, typ SK-710, vyrobenou ČKD Turbotechcs, s.r.o. Rájec-Jestřebí o výkonu 75 kW, s hltností turbíny 2,75 m³/s a spádem 3,8 m. Ve mlýnici se dochovalo původní zařízení a je na území města unikátní.Uvádí se, že na území Československa bylo ještě ve 30. letech 20. století 10 000 mlýnů. Jen část z nich byla na vodních tocích.

Hospodářská krize, modernější technologie mletí, konkurenční prostředí, centralizace výroby, rozvoj dopravy a likvidace soukromého podnikání zejména v 50. letech minulého století, znamenaly konec většiny mlýnů. Některé mlýny byly zbourány, využity k výrobě elektrické energie, staly se základem průmyslových továren, případně byly využity k jiným účelům. Jak jsme mohli sledovat, nebylo tomu jinak i v Letovicích. V každém případě mlýny jsou nedílnou součástí historie lidstva.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele Letovického zpravodaje. Titulek je redakční.