Přečtěte si rozhovor s Milošem Brunnerem, který je nejen cestovatelem a filmařem

Ilustrační foto
Autor: Letovický zpravodaj

Cestovatel, filmař, horolezec, dobrodruh, majitel cestovní kanceláře – všechny tyto přídomky charakterizují pana Miloše Brunnera, který doposud procestoval nespočet destinací.

Úspěšně se účastní filmových festivalů, pořádá promítání spojené s přednáškami a svůj filmařský um prezentuje i v pořadu Objektiv v České televizi.

Jste režisér, kameraman, scénárista, producent, diváci vás mohou znát i jako spolupracovníka cestopisného magazínu Objektiv v České televizi. Je vám některý z těchto přídomků bližší? Když vyrazíte natáčet, láká vás spíše nespoutaná příroda anebo jedete proniknout do zvyklostí a tradic domorodců?

Magazín Objektiv je vždy první, kde se prezentuju, ale vlastní účelné filmy nevznikají tak rychle a lehce. Je to o spoustě cest, jiném komentáři, jiné hudbě, o jiných hlasech herců. Až dlouho po prvních krátkých dokumentech vznikají delší filmy pro festivaly a do jiného vysílání na ČT.

Přírodu filmuju raději – je to pro mne mnohem méně stresující a jednodušší. Filmovat lidi, jejich zvyky a legendy, které si po generace předávají, je pro mě fuška a dost velké vypětí. Filmování lidí je ale, společně s rozhovory, nesmírně důležité – je to takové koření, bez kterého by to nebylo ono.

Cestování je bezesporu vášeň. Propadl jste touze poznávat jiné kouty světa tak nějak spontánně anebo jste byl k cestování lehce popostrčen, když jste byl malý?

Po roce 1991 jsem založil s bratrem cestovní kancelář Montana Club a teprve tehdy jsem začal trochu více fotit. Ale až mnohem později na to přišla první analogová videokamera – dnes by to bylo úplně hrozné rozlišení. Technika jde totiž obrovským tempem kupředu a s ní i vnímání diváka.

Když cestujete, máte za sebou tým profesionálů anebo vás doprovází spíše přátelé? A jakou techniku s sebou vlastně vozíte? Řekněme si na rovinu – ne všude jsou poctivci a určitě jste se osobně setkal i s nějakými krádežemi.

To druhé je pravda, na týmy jsou jiní. Techniku používám podle toho, co mi neukradnou nebo neutopím. Docela často mi totiž padá dron do moře. A pokud mě okradou, pak mi často vypomáhá kamarád – letovický rodák Bob Kalas, a to třeba zapůjčením objektivu.

Na XIV. Mezinárodním outdoorovém festivalu v roce 2016 byl Váš film Madagaskar osobně a zblízka – film, který málem nebyl, oceněn jako nejlepší cestopis. A právě na tomto čtvrtém největším ostrově na světe jste potkal malgašskou průvodkyni Odile, která vás do Kochova doprovodila už jako vaše žena.

S jakými pocity opouštěla svou rodnou zem a vydala se na cestu dlouhou přes 8 000 kilometrů? Jste každý z jiného těsta, a to soužití odlišných kultur trvalo o trošku déle, anebo to souznění bylo patrné již od vašeho prvního setkání?

Na tom festivalu byly v různých letech oceněny i další moje filmy. Poslední byla Guatemala a předtím také stejnojmenný Madagaskar, ale jiný film – také z prostředí rodiny Odile. Jako první byl na MFOF oceněn zvláštní cenou i film Kochov – ale to byl ještě analog, a to už je hodně dávno.

Myslím, že přechod z Madagaskaru do Kochova zvládla Odile docela dobře a snad je i šťastná. No a já – definitivně ženatý.

Soužití a sbližování našich odlišných kultur však trvá neustále a taková je snad i prognóza do budoucnosti. Doufejme...

Pokud se ještě vrátíme k výše oceněnému lmu, proč má Madagaskar v názvu doplnění: film, který málem nebyl? A kde ho diváci nyní najdou ke zhlédnutí?

Jednou jsem se vrátil z Madagaskaru s malárií, která měla dosti těžký průběh. Šance na přežití byly 50:50 a pak ještě zbývalo i ten film dodělat. Odtud ten název.

Veškeré smysluplné filmy najdete tady, včetně všech Madagaskarů, filmů na ČT (cca 11 filmů), a to včetně krátkého medailonu o Letovicích: www.youtube.com/user/montanaclub11/ videos.

A jakému místu patří vaše srdce? Je právě Kochov místem, kam se budete vždy rád vracet, anebo uvažujete nad tím, že byste případně v budoucnu natrvalo zakotvil mimo Českou republiku?

Mé srdce patří Odile – teď mi čte přes rameno mé odpovědi.

Ale z jiného pohledu – domov nutně potřebuji k tomu, abych mohl dělat své filmové projekty a pak se měl kam vracet. To je pro mě naprosto klíčové. A snad je to ta správná odpověď…

Pane Brunnere děkuji za rozhovor a přeji vám hodně štěstí a zdaru nejen na vašich dobrodružných výpravách, ale i v osobním životě.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Letovického zpravodaje. Titulek je redakční.