„Začíná to nedosažitelným cílem,“ říká mistr světa v powerliftingu

Ilustrační foto
Autor: Fibo, Wikipedia

Vlastimil Šafařík (23)
Narodil se 16. září 1998 v Brně, pochází z Letovic. Od malička ho otec trénoval v silovém trojboji (mezinárodně známý jako powerlifting), který se skládá z dřepu, bench-pressu a mrtvého tahu. Několikrát zlomil světový rekord v dorosteneckých kategoriích, šestkrát vyhrál mistrovství světa. Studuje třetím rokem Agrobyznys na Mendelově univerzitě v Brně. Mimo sport se věnuje i hudbě, hraje na kytaru ve dvou kapelách, se kterými občas pořádají koncerty.

Po dlouhé pauze způsobené epidemií koronaviru se v Polsku konalo Mistrovství světa v silovém trojboji. Vlastimil Šafařík zde zvítězil v juniorské váhové kategorii do 125 kg RAW (bez podpůrných „superdresů“) a prolomil evropský a národní rekord v disciplíně dřep, ve které uzvedl 335 kilogramů. 

Jaký to byl pocit vyhrát pošesté mistrovství světa?

Byl to dobrý pocit, protože jsem na to trénoval skoro celý rok. Mou nejsilnější a nejoblíbenější disciplínou je dřep, to je disciplína, které se říká disciplína králů, protože je technicky nejobtížnější. Za mě je to nejhezčí cvik a mám z něj vždycky radost. I proto, že ho trénuju sám. A s tím se mi povedlo trhnout evropský i národní rekord.

Ovlivnila protiepidemická opatření atmosféru na závodě?

To rozhodně, bylo tam dost mrtvo. Letos ten závod byl takový bezatmosférický. Hudba tam tolik nehrála, jak jsme zvyklí, hala byla menší. Na našich závodech není nikdy moc fanoušků, ale vždycky alespoň pár členů z rodiny od závodníka tam je a tleská. Letos to bylo opravdu ponurý. Taky tam chyběli i někteří sportovci, především ze zámoří, kteří kvůli zhoršené pandemické situaci nemohli přijet.

Jakým způsobem ovlivnila pandemie vaši přípravu na závod?

Ovlivnilo mě to dost. Jak začal covid, tak jsem ztratil chuť a motivaci trénovat na dost dlouhou dobu. Jen jsem hrál na počítači, válel se doma. Už jsem cítil, že z toho začínám bláznit. Ale ozval se mi po nějakém čase kamarád – Pavel Urbánek, který silový sport dělá taky, jestli s ním nechci jít cvičit. Tak jsem se vykopal z domu a šel jsem, a nakonec jsme spolu začali trénovat pravidelně. Vlastně za ten můj výkon a za to, že jsem měl letos nejlepší výsledky, co jsem kdy měl, vděčím jemu.

Jak často musíte trénovat, abyste nevypadl z formy?

Buď mám čtyři až pět kratších tréninků týdně anebo jen tři, ale o to delší, klidně i tříhodinové. On člověk musí trénovat i v té „offseason“ době, mimo období závodů, protože z toho lehce rychle vypadne. Já třeba, když vynechám týden trénink, tak se mi ty činky zdají o padesát procent těžší.

A v čem se potom mění příprava s blížícím se závodem?

Ta hlavní příprava začíná tři až čtyři měsíce před závodem. Já si nejprve stanovím nějaký cíl, který by měl pro mě být těžce dosažitelný, až nedosažitelný. Je to takové vysněné číslo. A potom tomu přizpůsobím ten trénink. To číslo se mi ale ještě nikdy nepodařilo zvládnout.

Jaký cíl jste měl na letošní mistrovství světa?

Můj cíl byl letos mezi 850 a 860 kilogramů v součtu tří disciplín, to se mi bohužel nepodařilo splnit kvůli zranění s páteří, které jsem do závodů nestihl doléčit. Popravdě jsme s tátou ten cíl trochu přestřelili, protože evropský rekord je 840 kilo. Kdybych dal 302 kilogramů na mrtvý tah, což by bylo o dvě kila víc, než jsem uzdvihl, tak bych dal evropský rekord v trojboji, a to už je výsledek, který doopravdy něco znamená.

Evropský rekord v jedné disciplíně nestačí?

Obecně v silovém sportu se ty rekordy v jednotlivých disciplínách lámou pořád, hrozně rychle se to vyvíjí. Nejlepší výsledky z dřívější doby se dnes berou jako norma. Ale prolomit rekord v celém trojboji je pro mě cennější, protože člověk dokáže, že je doopravdy nejsilnější. Alespoň jsem porazil svůj vzor z dětství, kterému vždycky všichni tleskali. A tím jsem si splnil svůj malý sen.

Čím to je, že se silové sporty tak rychle vyvíjí?

Rozhodně to je tím, že je čím dál větší konkurence. Víc lidí tento sport chce dělat a ty extra třídy jsou schopné se tím i živit. Mají sociální sítě, kde prezentují svoje výkony a tím motivují ostatní, kteří v sobě mohou probudit potenciál, že na ten sport mají sílu. Možná je to i přístupností tréninků a tréninkových plánů. Právě na těch sociálních sítích se dá dohledat plno specializovaných trenérů, kteří mají za sebou skvělé výsledky.

Když jsem se dívala na vaše výsledky v závodech, tak je u nich napsaná i vaše hmotnost v den soutěže a všimla jsem si, že vám ta váha celkem dost kolísá…

Spíš roste ne?

Většinou roste, třeba ve čtrnácti jste za jeden rok přibral skoro třináct kilo. Ale ve dvaceti jste naopak ze sto deseti kil zhubl na sto jedna, čím to bylo?

To byl jediný rok za celých třináct let, co se sportu věnuju, kdy mi váha klesla. Nakonec jsem ještě z těch sto kilo shodil ještě pět dalších. Nastoupil jsem na Masarykovu univerzitu na biochemii a kvůli té škole jsem neměl vůbec chuť cvičit. Jenom v tomto roce jsem sportoval pouze kondičně. Dělal jsem třeba box nebo kruhové tréninky u nás na zahradě s kamarády. Cíleně jsem chtěl zkusit zhubnout, ale pak jsem se v tom necítil dobře. On má člověk ze začátku ze sebe dobrý pocit, přece jenom je rozdíl tahat sto dvacet pět nebo devadesát pět kilo. Ale potom jsem tu váhu nabral zpátky.

Mění se s věkem přístup k tréninku?

Určitě. Celkově mě to začalo víc bavit. Jednu dobu jsem měl raději hudbu, před dvěma lety jsem měl sport až na druhým místě.

Proč?

Prostě bylo takové období. Ale teď se to zase převrátilo. I proto, že mě to teď víc baví, k tomu přistupuju zodpovědněji. Možná s tím i ten covid zamával, že ten sport byl pro mě takový únik z reality, zatímco s kapelou se během lockdownu hrát nedalo.

V jednom článku se o vás psalo, že žádnou speciální dietu nedržíte, jako někteří sportovci. Dokonce jste prý byl schopný v šestnácti letech spořádat na svačinu osm krajíců chleba se sádlem, to je pravda?

No, zrovna v tom článku to bylo trochu zveličený. (zasměje se) Ale nemá to úplně daleko od pravdy, já jsem si klidně do školy vzal na svačinu tlačenku, maminka mi kolikrát nabalila ne osm, ale klidně čtyři krajíce chleba s paštikou a cibulí. Vždycky jsem obědval ve školní jídelně, byli tam tací, co si vařili kuře s rýží do krabiček, ale já jsem zastánce toho, že člověk má jíst všechno. Hodně zeleniny, ovoce, maso…všechno v rovnováze. Já si váhu dokážu udržet tak, jak potřebuji, a nemusím kvůli tomu měnit jídelníček.

Ani týden před závodem si nic neodřeknete?

Ne, není důvod. Já si klidně dám před závodem dvě piva.

Váš táta je zároveň váš trenér, který se powerliftingu věnuje celý život. Myslíte si, že kdyby vás k silovému trojboji nevedl, tak už byste s tím skončil?

On už mě poslední dobou moc nevede. Já si to teď vedu sám a on spíš na mě dohlíží. Občas si dojdu pro radu, protože je zkušenější a já ho poslechnu. V osmnácti jsem si myslel, že vím všechno nejlíp, ale to už je za mnou a dokážu si o tu radu od táty, a zároveň trenéra, říct.

Máte ho za vzor?

Určitě to byl můj první vzor.

Teď už jste lepší?

Jsem. Ale celkově je to nejbližší člověk, kterému se chci nejen zavděčit, ale i ukázat a chci, aby ze mě měl radost.

Má to v něčem výhodu mít za trenéra svého otce?

Kouzlo ve dvojroli táta a trenér je v tom, že doma mohou být jakékoliv problémy, ale jak jde o trénink, tak všechno ostatní jde stranou. Doma je to táta, v tělocvičně trenér a nemíchá se to.

V šestnácti jste chtěl být sportovním lékařem, teď ale studujete agrobyznys na Mendelově univerzitě a specializujete se na technologie, co se změnilo?

Spoustu věcí se změnilo, já jsem se po maturitě zaměřil na biochemii a šel jsem na Přírodovědeckou fakultu, ale ten obor vůbec nesplňoval moje představy a po roce jsem to vzdal. Když to řeknu narovinu, prostě jsem hledal něco jednoduššího, abych měl čas na sport i na hudbu, a agrobyznys mě zaujal. Dělat sportovního lékaře byl takový dětský sen, který byl asi i pro mě jako studenta nesplnitelný. Nepřistupoval jsem k tomu dostatečně zodpovědně, a to medicína a podobné obory vyžadují. Mít plechový zadek a jen se učit pro mě není. Teď jsem ale dospěl a objevil jsem své přednosti, například v komunikaci, to bych chtěl využít v budoucí profesi.

Studujete agrobyznys, děláte silový trojboj a k tomu jste členem dvou kapel, kde hrajete na kytaru. To jsou tři dost rozdílné domény, nesnažíte se vyhnout stereotypu?

To zaprvé, a když se člověk specializuje pouze na jedinou věc a ta krachne, tak se zhroutí. To jsem měl během toho studia na Masárně (Masarykova univerzita, pozn. red.). Hudbu jsem neměl skoro vůbec, sport taky ne a když mi škola nešla, tak jsem neměl, o co se opřít. Každá činnost je vlastně únik, který je občas potřeba.

Jak se to dá zvládnout časově?

Samozřejmě, že člověk si zase toho nemůže nabrat moc, ale když chce a baví ho to, tak to jde. Třeba v té hudbě, to je taková vtipná vsuvka, je dobré si na hraní najít důchodce, protože ti mají čas pořád (zasměje se). Tento týden třeba máme koncert v pátek a v neděli.

To teď mluvíte o kapele René z Moštárny, co ta druhá?

S tou druhou je to takový odpočinek. Jsme klasický trio kytara, bicí, basa. Dva zbylí členové jsou konzervatoristi, takže nepotřebují tolik tréninku. Zároveň jsou to jazzmani, mají svoje kapely a se mnou je to na vyblbnutí, protože je to od jazzu diametrálně odlišné. Teď hrajeme hodně blues, Nicka Cavea, Jimiho Hendrixe, ale i modernější věci. Možná se k nám přidá klávesák a tím pádem budeme hrát i TheDoors, na to se těšíme.

Máte nějaký životní sen?

Mám sen být svým pánem, abych se do konce života mohl věnovat mimo práci i sportu a hudbě. Ve sportu bych opravdu chtěl být špička, ale je to hodně o odříkání a to je někdy těžký, zvlášť v kombinaci s muzikou a zábavou. Můj dlouhodobý cíl je být zdravý, abych mohl nadosmrti trénovat a být se sebou spokojený. Jinak mám spíš krátkodobé cíle. Příští rok je Mistrovství Evropy v Oděse, tam budu naposledy soutěžit za juniory, kde bych chtěl pokořit hranici 900 na trojboj, a to bych se už mohl považovat za absolutní světovou juniorskou špičku, protože bych byl první v této federaci a v této kategorii s tímto výsledkem a zlomil bych světový rekord.

Vlasto, držíme vám palce! 

Článek byl se souhlasem vydavatele převzat z Letovického zpravodaje. Text byl redakcí zkrácen. Titulek je redakční.