Kompletní sada medailí míří do Letovic!

Ilustrační foto
Autor: Pawel Kryj, freeimages.co...

Nejtěžší byl asi hned první závod na klasické trati, kdy byl lesní terén dosti odlišný oproti terénům v ČR, takové zelené peklo a bylo velmi důležité neudělat chybu a neztratit se, říká Jan Strýček z Letovic, který ve svých 16 letech patří v orientačním běhu ke špičce mezi dorostem. O jeho nepochybném talentu jistě svědčí i to, že v roce 2019 byl oceněn jako sportovní talent okresu Blansko. Jaké byly jeho sportovní začátky, kolik času věnuje přípravě a jak probíhalo právě samotné Mistrovství Evropy v Litvě v srpnu tohoto roku, odkud si dovezl všechny tři cenné kovy, si přečtete v následujícím rozhovoru.

Nedávno jste se vrátil z Litvy, kde proběhlo Mistrovství Evropy dorostu, a to dokonce hned s několika medailemi na krku. Prozradíte nám, kolik medailí jste získal a jak náročný byl samotný závod?

Na mistrovství se závodilo ve 3 disciplínách a v každé z nich jsem získal medaili. Nejtěžší byl asi hned první závod na klasické trati dlouhý 6,2 km, kdy byl lesní terén dosti odlišný oproti terénům v ČR, takové zelené peklo a bylo velmi důležité neudělat chybu a neztratit se. Bylo to i psychicky hodně náročné, protože to byl můj první reprezentační start. Nakonec jsem byl s výkonem velmi spokojený a stačilo to na bronzovou medaili. Druhým závodem byly tříčlenné štafety ve stejném terénu, kdy jsem běžel první úsek. I přes nějaké chyby se mi podařilo předávat na druhém místě, a to se nám i přes drobný propad na druhém úseku podařilo dotáhnout až do stříbrného konce. Posledním závodem byl městský sprint v centru Vilniusu o délce 3,3 km. Tento závod jsem běžel s úplně čistou hlavou, protože jsem sprint nepovažoval za svoji nejsilnější disciplínu a možná právě proto se mi to tak povedlo a zvítězil jsem s náskokem 16 sekund. Závod byl technicky hodně náročný, bylo potřeba přesně a rychle rozlišit, které průchody a dvory jsou průchozí a které uzavřené. Z Litvy jsem si tedy dovezl kompletní sadu medailí, což asi nikdo, včetně mě, nečekal.   

A jak se vám běželo historickým centrem hlavního města Vilniusu? Za zmínku jistě stojí i to, že covidová opatření se dotkla i tohoto závodu. Jaký byl běh bez povzbuzujících diváků, kteří přeci jenom sportovce vybičují k maximálnímu výkonu?

Samozřejmě bylo nutné testování ještě před odjezdem a potom i před samotným závodem. Je to takové nutné zlo. Orientační běh není divácky až tak atraktivní, protože závodníci jsou vidět pouze na divácké kontrole a na doběhu do cíle. V poslední době se ale začalo hodně využívat sledování pomocí GPS, a diváci tak mají možnost si celý závod prožít na obrazovce, ale jejich bezprostřední podporu závodníci necítí. Výjimkou jsou právě sprinty, které se pořádají ve městech za plného provozu. V centru závodu ale bouřlivou atmosféru vytvořili sami závodníci.

Kolik dřiny, času a odříkání stojí za takovým úspěchem? 

Běhání mě baví, takže to není až tak velké odříkání. Nejnáročnější je zimní příprava, kdy za týden naběhám i více než 100 km. Tréninky nejsou ale jednotvárné – střídá se vytrvalost, výběhy do kopců, příprava na dráze, intervaly a minimálně 1× týdně mapový trénink. A od jara do podzimu téměř každý víkend probíhají závody.

Věnujete se sportu již od raného dětství? Kdo ve vás sportovního ducha objevil?

Ano, sportuji odmala. Hrál jsem závodně tenis a volejbal, a právě s orientačním během jsem začal asi v 8 letech. Postupně jsem se ale musel rozhodnout, čemu se budu věnovat dál naplno a orienťák zvítězil. Vyhovuje mi, že je to individuální sport v přírodě, ale na druhou stranu ho může dělat i celá rodina. Každý si najde svoji kategorii. 

Vaší sportovní specializací, pokud se to takto dá říct, je orientační běh. Jakých soutěží a s jakým úspěchem jste se již zúčastnil?

V loňském roce, který byl hodně ovlivněn covidem, proběhla jen krátká podzimní sezóna. Na čtyřech mistrovstvích republiky jsem posbíral dvě 4. a dvě 5. místa, ale během celého roku se v podstatě žádné mezinárodní závody nekonaly. Zato letos se mi daří ještě o něco lépe. V celorepublikovém žebříčku jsem zatím druhý a ze dvou mistrovství mám stříbro a bronz a zúčastnil jsem se i několika závodů v Rakousku a ve Švédsku. Samozřejmě tím největším úspěchem, na který jsem patřičně hrdý pro mě byla účast na mistrovství Evropy v Litvě.  

Máte nějaký vzor? Je někdo, kdo vás inspiruje?

Mým největším vzorem je francouzský 14násobný mistr světa Thierry Gueorgiou, který se na světové špičce držel od juniorský let až do svých 38, kdy byl naposledy mistrem světa.

Jaké jsou vaše sny a plány do budoucna?

Chtěl bych se prosadit na mezinárodní úrovni i v kategorii juniorů a dospělých. Takovým mým největším cílem je nominovat se na juniorské mistrovství světa v roce 2024, které se má konat v České republice.
 
Děkuji za rozhovor a přeji vám mnoho úspěchů nejen na poli sportovním.                                                     
 
Článek byl se souhlasem vydavatele převzat z Letovického zpravodaje. Titulek je redakční.